Josef Koutecký, otec dětské onkologie: věřím na zázraky

Lidé se na něj dívali jako na blázna, když v šedesátých letech v tehdejším Československu začal rozvíjet obor, kterému se nikdo jiný nechtěl věnovat. „Všechny ty děti stejně umřou“ říkali. Ze sta dětí, které ošetřoval, přežily jen tři. Zdálo se, že to je marný boj. On však nikdy neztratil víru a zhoubné nemoci, která mu vzala manželku i dceru, zasvětil celý svůj profesní život. V té době umíralo 97 % dětí se zhoubným nádorem. Dnes jich 83 % přežije.

Tehdy se o nádorových onemocněních vědělo jen velmi málo. Neexistovala chemoterapie, děti nic takového nedostávaly. Nádory se jen chirurgicky odstranily. Operace se tedy zdála být úspěšná, ale děti umřely tak jako tak, protože už měly rozsev nádoru (metastáze) a nádor tak rostl dál i po operaci. Josef Koutecký tehdy působil jako dětský chirurg a všímal si, že za „železnou oponou“ vznikají onkologická centra s vyšší úspěšností léčby. Řekl si, proč by to nešlo i u nás a začal se věnovat nádorům. Zlom nastal v momentě, kdy se začala používat tzv. cytostatika (chemoterapie) – látky, které se používají k léčbě nádorových onemocnění a které mají za úkol zastavit růst nádorových buněk.

„Drahé léky prostě nebyly a než se dovezly, pacient zemřel.“

Muselo se žádat o mimořádný dovoz, ale v onkologii to bylo velmi problematické, protože to trvalo třeba 2–3 měsíce a to je pro rozvoj nádorového onemocnění nesmírně dlouhá doba. To, co je jeden týden ještě dobře léčitelné, může být za několik týdnů zcela neléčitelné. Nejenom proto, že nádor vyroste, ale nádorové buňky navíc mění své vlastnosti a buňka, která na začátku byla léčitelná pomocí chemoterapie, se může stát rezistentní (zvýšená nebo úplná odolnost vůči léčbě).

„Viděl jsem snad nejvíc mrtvých dětí v této zemi, ale právě to mi dalo sílu.“

Ze začátku nade mnou všichni kroutili hlavou, že jsem blázen, který žije mezi samými umírajícími dětmi a nešťastnými rodiči. Výsledky se ale začaly pomalu dostavovat. Obrovskou roli hrál vztah k nemocným dětem. Když jsem k nim přišel na pokoj, kde byl navíc zákaz návštěv, natahovaly se na mě, já je bral do náruče. Ony mi kradly tužky, já pro ně měl v kapse bonbóny. S rodiči jsem mluvíval hodiny, znova a znova. Maminky o mě říkaly „náš Kouťa“. To souznění pro mě bylo důležité, byl to takový motor. Přes všechnu techniku je pro lékaře ve vztahu k pacientovi nejdůležitější slovo a dotyk. To je to, když jsem bral děti do náruče, nebo když lékař vezme babičku za ruku a povídá si s ní, třeba o vnoučatech. To je mnohdy více než prášek nebo injekce. Lékař nemá léčit jen nemoc, ale má léčit člověka. Z medicíny se to bohužel vytrácí.

V roce 1983 založil Josef Koutecký první kliniku dětské onkologie v Československu. Tehdejší komunistický režim se rád chlubil jeho úspěchy, ale veřejně se nemluvilo o nedostatku léků a zdravotnického materiálu a už vůbec ne o podmínkách, ve kterých byli pacienti umístěni. Na nic nebyly peníze, v jedné postýlce někdy ležely i tři děti. Neexistovalo nic jako herna nebo dětský koutek. Nebyla to práce, byl to těžký boj v podmínkách, které si jen stěží dokážeme představit. „Někdy jsem operoval celou noc, doslova jedno dítě za druhým. Spal jsem dvě hodiny a šel zase do práce.“ Na začátku se o nádorech vědělo opravdu jen velmi málo. Pacientům se nic neříkalo. Pravdu se dozvěděli jen rodiče, kteří to často neunesli.

„Lidé zapomenou, co jste řekli, zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili…“

Jak sám tvrdí „Slova a dotyky jsou často víc než injekce nebo dávka záření.“ a psychický stav hraje zejména u onkologických pacientů obrovskou roli. Daleko lépe se léčí pacienti, kteří jsou na tom psychicky lépe a mají pozitivní přístup. Není to ale lehké. Sám nemá rád slovo rakovina. Podle jeho slov člověka dokáže často zbytečně vyděsit. „Nádorů existuje několik set druhů. A každý má jiné biologické vlastnosti i následky. Když řeknete slovo rakovina pacientovi, který má v podstatě nezhoubný nádor, může okamžitě propadnout beznaději.“ Profesor Koutecký denně zažíval ty nejsilnější příběhy. „Často jsem v noci nemohl spát. Snažil jsem si to moc nepřipouštět, jinak bych to prostě nezvládl.“ Jako silně věřící člověk ale nikdy neztrácel víru a zázraky zažíval i přímo na klinice. Byla to víra, která mu pomáhala fungovat a byla to láska. Láska k hudbě, ke zvířatům a zejména k jeho ženě.

Kdybych neměl takovou ženu, jakou jsem měl, nikdy bych nedokázal to, co jsem dokázal. Především díky ní máme v Česku dětskou onkologii. Nikdy mi nic nevyčítala. Ve všem mi pomáhala. A to jsem býval denně v práci od šesti až do večera. Každou volnou chvíli jsme pak byli spolu. Ženy jsou daleko silnější než muži. V celém životě. To je dáno biologicky. Muži nejsou těhotní, nerodí… Ještě do nedávna se ženy staraly o domácnost, dělaly všecko. Zažil jsem bohužel mnoho sebevražd rodičů pacientů. Nezvládli to ještě před smrtí svého dítěte, nechtěli čekat na smrt. Všechno muži. Žena má mít vedle sebe muže, který ji respektuje, váží si jí, uvědomuje si to obrovské bohatství, kterým ho naplňuje a miluje ji. Žena nesmí mít vedle muže strach. O děti, o existenci. Ani z toho, že jí muž bude zahýbat. To je zásadní nárok na muže. Ti dnešní to neplní. V tom je potíž.

Panu profesorovi Kouteckému vděčíme za obrovský posun v onkologii. Jeho pilná práce a víra v úspěch zachránily stovky lidských životů. Pane profesore, děkujeme za vaši odvahu a lásku. Nikdy se nevzdávejte ♥—

Zdroje: Hyde park civilizace, DVTV, kniha Osm múz mého života, Hospodářské noviny